Historie našeho divadélka
Naše loutkové divadýlko má v rámci našeho Sokola opravdu dlouhou a bohatou tradici. Vzniklo už v roce 1931 pod vedením br. Františka Kuchaře. Hned následující roky přinesly loutky, rozkládací jeviště a první představení pro veřejnost v lednu 1933.
Začátky nebyly jednoduché – chyběly prostory. To se změnilo až v roce 1939, kdy přístavba Sokolovny umožnila vznik stálého jeviště. V letech 1941–1945 umlčela činnost divadla nacistická okupace. Ale v květnu 1945 se loutky vrátily na scénu pod vedením br. Jaroslava Strážnického – a v roce 1948 už divadlo hrálo se 100 loutkami a 150 hrami!
Bohužel, únor 1948 přinesl zlom. Nový režim zasáhl do činnosti Sokola, br. Strážnický byl vyloučen a loutkové divadlo zaniklo. Loutky byly později odloženy do sklepa kulturního domu, kde je později objevila paní Hana Jenčová – ač mnohé byly zničeny nebo ztraceny, podařilo se zachránit alespoň 25 z nich.
Zásadní obrat přišel v roce 1995, kdy Lubomír Ligas, tehdejší ředitel SZUŠ, přišel s myšlenkou obnovy. A povedlo se! V roce 1998 se divadlo vrátilo zpět pod křídla T.J. Sokol Bzenec. O dva roky později vznikla stálá scéna na bzenecké radnici, a v roce 2007 pak slavnostně otevřený nový domov v areálu bzeneckého zámku.
Od té doby rozdává Kašpárek radost nejen doma, ale i na festivalech po celé republice – například v Jičíně, kde navázal krásné přátelství s LD Srdíčko Jičín.
Ani covidová doba divadýlko nezlomila. Jakmile to šlo, scéna znovu ožila dětským smíchem. Dnes hrajeme každou druhou neděli v měsíci v areálu bzeneckého zámku. A díky mobilní scéně může Kašpárek potěšit děti napříč celou republikou.
Děkujeme, že jste s námi. Za lásku k pohádkám, k tradici a k radosti, kterou sdílíme už více než 90 let!
Zajímavosti z historie loutkových divadel v Sokole
Dr. Josef Eugen Scheiner – sokol, který miloval loutky
Dr. Josef Eugen Scheiner (21. září 1861 Benešov – 11. ledna 1932 Praha) patří mezi nejvýznamnější osobnosti Sokola. Vystudovaný právník se od mládí zapojoval do tělovýchovy a veřejného života, organizoval všechny předválečné všesokolské slety a byl jedním z organizátorů vyhlášení samostatnosti Československa v roce 1918, kdy se stal nejvyšším velitelem čs. vojsk a předsedou Výboru národní obrany. Po odchodu z armádních funkcí se opět naplno věnoval Sokolu, jehož byl dlouholetým starostou. Kromě veřejné činnosti měl však i méně známou, ale neméně zajímavou zálibu – loutkové divadlo.
Pro potěchu svých dětí i pro osvěžení po náročných pracovních dnech vzniklo u Scheinerů v roce 1895 „rodinné loutkové divadélko“, které fungovalo až do roku 1907, kdy jeho děti odrostly. Hrávalo se v jeho pracovně, kde kancelářský stůl sloužil jako jeviště. Loutky i kulisy byly výhradně domácí výroby – hlavy a dekorace vytvořil Scheinerův bratr, akademický malíř Artuš Scheiner, kostýmy šila matka a manželka Jarina. Jako mluviči i vodiči loutek se zapojili Scheinerovi bratři, manželka i sám Scheiner – ten byl principálem, hercem, vodičem loutek i autorem her. Psával především vlastní scénáře nebo si upravoval starší díla, často s humorným podtónem. U Scheinerů se hrávalo téměř každou neděli.
Jeho nejoblíbenější hrou byla rytířská veselohra o pěti jednáních „Dva bratři“. Vyprávěla o boji dvou sourozenců o dědictví a nechyběl v ní ani Kašpárek, který chytrostí a žertem odvrátil tragédii. Humor i napětí doplňovaly veselé scény uhlíře Matěje a jeho ženy Korduly.
Na své loutkářské období si Scheiner vzpomněl na sklonku života, když jeho vnukům Ježíšek nadělil divadélko. V listopadu 1931, již nemocný, začal hru „Dva bratři“ přepracovávat, aby ji mohli zahrát i oni. Pracoval na ní až do posledních dnů, část textu diktoval z lůžka. Zemřel 11. ledna 1932, ale rukopis se dochoval. Už 2. března téhož roku se v rodinném divadélku „U Scheinerů“ na pražské Výtoni konala premiéra za účasti literárních a uměleckých osobností. Hra se stala symbolem jeho lásky k loutkářství a byla doporučena sokolským loutkářským odborům jako inspirace pro mládež.
Dr. Josef Scheiner tak zanechal odkaz nejen v historii Sokola a československého státu, ale i v srdcích všech, kteří sdílejí nadšení pro kouzelný svět loutek.
Pro tento text vycházeno z článku: Antonín Konečný – Dr. Josef Scheiner loutkářem; Věstník Sokolské župy Komenského, roč. 15, č. 1; 1934
